... aneb něco z historie - píše se čevenec roku 2004.
Předpověď hlásí konečně slunce a teplo. Něco v letošním létě zatím neznámého. Beru si proto den volna a zamýšlím jej strávit na koloběžce někde v Beskydech a spojit to s návštěvou rodné Opavy. Kam pojedu, to nevím. Jen vím, že mne vlak zaveze do Vsetína a tam se uvidí.
Je 9:38, po necelých čtyřech hodinách ve vlaku hledám po okolí vsetínského nádraží mapu a plánuji trasu. Nakonec vítězí varianta "směr slovenksé hranice mimo silnice lesem a terénem". Tam někde přespím a zítra do Opavy. Stoupám zapomenutou asfaltkou kolem zbrojovky do lesů, kde se cesta postupně mění v štěrkovou a poté již jen klasickou lesní rozbahněnou stezku. Nic moc pro koloběžku. Prudkým kopcem tlačmo nahoru - horolezci by řekli diretisimou - a tam narážím na nově se tvářící zpevněnou cestu, po které se tak příjemně jede. Ani nestačím zpozorovat, jak se postupně kroutí doleva a doprava a zase někam ... až začne klesat na druhou stranu údolí.
"To je zvláštní, že tady mají úplně stejné cedule u cesty jako nad Vsetínem," říkám si v duchu. Za chvíli však začne vrtat v hlavě červík a po pár minutách se zlá předtucha vyplňuje. "Bodejť by nebyly stejné, když jsi tam, odkud jsi vyjel, topografe jeden!"
Na tachometru téměř dvacet kilometrů, slunce téměř v nadhlavníku a opět Vsetín. Varianta Slovensko padá a na pořad dne přichází varianta náhradní. "Jedu do Opavy, žádné spaní venku." Navíc v rozporu s předpovědí počasí je slibovaný sluneční svit pohlcován mraky.
Opět vzhůru do kopce a po modré turistické značce na Dušnou. Žaludek se začíná ozývat a autobusová zastávka přichází jako na zavolanou. Vařím nudlovou polévku, k tomu cheba a jako zákusek pražené vločky. S plným žaludkem se jede hned líp, asi i proto, že cesta nyní klesá.
Vozovka k přehradě Bystřička je omezena na jednu polovinu. Tu druhou okupují doprovodná auta a stany - vše se chystá na zítřejší závody do vrchu. Přehrada mě vítá pár kapkami deště a pohledem na kroutící se čúřek na dně opuštěné nádrže. Letos si tady rekreantů asi moc neužijí. Tak aspoň jeden Radegast a doplnit vodu. Pivo nějak mimořádně chutná. Je to kvalitou nebo žízní?
Vedlejší cesty končí a dostávám se na hlavní tah Vsetín - ValMez. Nějak těch pár kilometrů do Valmezu a potom směrem na Nový Jičín překonávám, provoz není zas až tak hrozný, i když hustý je na můj vkus až až. Před Hodslavicemi, kde plakáty lákají na zítřejší soutěž o Valašskéh vtáka (pokus o vzlétnutí na všem možném z rozjezdové rampy nad vodou) konečně opět uhýbám na vedlejší silnice. Aut znatelně ubylo, kilometrů na tachometru a tepla zase znatelně přibylo. Počasí je nyní přesně dle předpovědi. Teplo, slunečno. Pro mě až moc horko.
Silničky se vinou nahoru dolů a na jednom nahoru narážím na "fotbalové hřiště". Zajímavé je faktem, že široko daleko není žádné obydlí a svažitost terénu zdaleka nevyhovuje normám ani pro desátou okresní třídu. Nechtěl bych zde běhat pro zakopnutý balon.
Při příjezdu do Starého Jičín se otvírá pohled na kulisu hradu na kopci. Mé koloběžkové trhy však směřují dál a dál. Dalším cílem je Fulnek. V autobusové budce vařím kafe a polévku. Už jsem tu energii potřebovatl, trhy ztrácely na razanci. Jenže teď to půjde z Fulneku pěkně dlouho do kopce, a tak ani po posilnění se razantnější trhy nedostávají. Přece jen již tachometr ukazuje přes 80 km. K tomu ty hrozné kopcovité lesní a polní beskydské cesty na počátku ...
Fulnek - Vrchy. Konec dokopce. Uff. Pár zhupů a pak už dlouhým skopcem do Hradce nad Moravicí. Koukám, jestli nejede nějaký vlak na Opavu, už se mi fakt nechce. Nejede. Večer o půl deváté je na tachometru 116 km. Slušný výkon, vlastně dosavadní denní rekord.
Druhý den po poledni zpět do Hranic na Moravě na vlak. Dalších 65 km. Před Hranicemi objevuji ve vesnici Olšovec krásný lom jako stvořený ke koupání. Jenže já se v tom vedru vykoupal kilometr před tím v potůčku. Přesně dle hesla "Tak dlouho hledáš, kde zastavíš, až zastavíš. A když se rozjedeš tak zjištíš, že o sto metrů dál bylo stokrát lepší místo." Snad jindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat